Naši potomci se nebudou mít tak špatně, jak si stěžujeme.

"To je tou dnešní dobou." "Tohle by si dřív nikdo nedovolil." "Nezávidím dnešním dětem ten svět, v kterém budou muset žít." I to jsou některá ze zvolání, která se mi zdají, že společností prostoupili jako nemoc. Navzdory všem kauzám, násilí, rozkrádání a nevhodnému řízení státu, se mi zdá, že rovnou odsuzovat naši budoucnost k nezdaru těmito klišé, je ten největší zločin, který můžeme spáchat. 

Rozhodně netvrdím, že jakkoli souhlasím s jakýmkoli zločinem, trestným činnem či jinou záležitostí, která prostě škodí jinému člověku nebo jej ochuzuje. Pouze bych se chtěl zamyslet nad tím, zda lze onu "blbou náladu ve společnosti" ze dne na den zlomit. 

Nepochopím, jak mohou chybět peníze na centrum pro seniory, pro nemocné lidi, pro nemohoucí, na mateřskou školku, když je na druhé straně rozkrádají ti, kteří je rozdělují. Vždyť řešení by bylo poměrně jednoduché - přestat krást při onom přerozdělování. Ale nedělám si iluzi, že by kdy v minulosti ke špatnostem nedocházelo. Knížete okrádali rádci. Lidé se zabíjeli navzájem snad ještě víc. A mnoho rodin stejně jako dnes žilo na pokraji vůbec možného k přežití. 

Ztrácet energii a pozornost věnováním se těmto špatnostem, které se dnes dějí (i v minulosti se děli, pořád se dějí), má za následek to, že ztrácíme víru v naši budoucnost. V hovoru s přáteli se lidé uchylují k úvodu zmíněným zvoláním konstatující, že vlastně nemáme žádnou krásnou budoucnost a naše potomstvo už vůbec ne. 

Nevím, zda i vám se tento přístup k životu nelíbí, ale mě se to tedy skutečně nelíbí. A nelíbí se mi to z toho důvodu, že taková špatná nálada pana Dvořáka můj život ovlivní třeba v tom, že mne špatně pohostí jako svého hosta v restauraci, kam jsem si zašel na dobrý oběd. Že špatná nálada paní Hruškové, mi znepříjemní den při vyřizování nařízených věcí (často naprosto tupě nařízených) na úřadě. A tak nakonec z celého dne mohu mít i já pocit, že byl špatný.

Měli bychom si uvědomit jedno důležité. Žijeme v jednom státě, jsme si vzájemně sousedy, kolegy, obchodními partnery, zákazníky, někdy i přáteli a to jak se k sobě budeme chovat ovlivní náš pocit ze života a ovlivní i to, jaká bude skutečně naše budoucnost. Pokud k sobě budeme jako lidé bezohlední, neupřímní a na vše se bude jen nadávat nemá takové žití žádnou perspektivu. 

Sám nejsem bůhví jaký lidumil a občas se umím zachovat jako hloupý sobec, jenže maličkosti které se mi občas podaří pro jiného člověka a nebo pro okolí udělat, mne skutečně zahřejí na duši a mám díky nim pocit, že může být na světě moc krásně. Věřím v dobrou budoucnost, když lidé k sobě vzájemně chovají úctu, jednají spolu s pokorou a vzájemně si spontánně pomáhají.

A vlastně pokud vezmu svůj životní příběh jako konzultanta, tak na místo kritizování finančních instucí a finančních prodavačů, jsem se jako ekonom vydal cestou poskytování konzultačních služeb v oblasti osobních investic a zaměřil se tak na investiční možnosti mimo finanční produkty, které slibují pouze tragické zhodnocení a poradce vyškoleného k prodeji. Za důkaz partnerství a skutečné služby druhému člověku považuji skutečnost, že jsem odměněn až v okamžiku, kdy je odměněn druhý člověk. 

A vida vzájemně si s klienty rozumíme a společně jdeme naproti svým cílům.

Je tedy dle mne zcela na nás, jakým způsobem budeme vnímat svět a jak se k němu budeme chovat. To je totiž koneckonců mnohem důležitější, než sledování toho, co špatného dělá ten či onen. Pouze my sami si vytváříme svou realitu...

A vaše potomstvo? To bude žít přesně v takovém světě, o jakém budete mluvit, jaký budete žít.