Inflace: nepřítel a přítel v jednom - a co teprve hyperinflace

Inflace je významným prvkem, který ovlivňuje naše bohatství a do jisté míry plně rozhoduje o našem úspěchu/neúspěchu ve světě financí a obchodu. 

Pokud by inflace na naše finance nepůsobila, bylo by vše extrémně jednoduché. Finanční produkty, by vynášely svá procenta a tato získaná procenta, by byla i skutečným ziskem pro klienta. Jeho bohatství by tak v čase reálně rostlo. Odložená spotřeba do budoucnosti by tedy za těchto okolností měla smysl a alokaci 100 % finančních prostředků výhradně do finančních produktů bych jen zatleskal. Inflace však způsobí, že pokud výnos v daném finančním produktu byl za dané období nižší než pokles kupní síly (míra inflace) národní měny, bohatství reálně pokleslo a odložená spotřeba ztrácí svůj smysl, jelikož si člověk může za tyto peníze koupit méně než v současnosti.  Různými formami spoření přes finanční produkty tak díky inflaci vlastně chudneme. Jakýsi vytvořený zisk je jen pouhé číslo, které nevypovídá o tom, jak je na tom Vaše bohatství.

Jakého výnosu mají tedy naše „investované“ peníze dosahovat, abychom bohatství neztráceli? Z výše uvedeného vyplývá, že má dosahovat výnosu většího, než byla míra inflace za dané období. A jaká byla míra inflace? To je otázka, na kterou prý poskytuje odpověď Český statistický úřad při zveřejnění roční míry inflace. Nesouhlasím ale s tím, jakým způsobem je tato míra inflace počítána a že je brána jako stejné měřítko pro všechny z nás. Je to podobný problém, jako když ČSÚ řekne, že průměrná mzda v ČR je 24 126 Kč. Kdo tuto hrubou mzdu skutečně má? Každý ji má jinou. Třetina ji má větší a dvě třetiny menší. Podobný problém je s inflací. Univerzální spotřební koš, ze kterého se „dogmatická“ inflace počítá, jednoduše nereprezentuje koš ani jednoho z nás. Jde pouze o pokus ji nějakým způsobem vypočítat. Dovolím si tvrdit, že důchodci mají v posledních letech mnohem větší inflaci než například já sám, jelikož energie, potraviny a léky šli svou cenou výrazně nahoru a jen těžko lze očekávat, že se jich nějak výrazně dotkla snížená cena elektroniky, tak jak s tím pracuje ČSÚ při svých výpočtech. Kupní síla peněz klesá každoročně ještě tak o 3-4 % rychleji, než tvrdí ČSÚ svou zveřejněnou statistikou roční inflace. U některých skupin obyvatel ještě zřejmě rychleji. V USA se výpočtem „skutečné inflace“ zabývá přímo jedna nevládní instituce vydávající tzv. shadowstats (použijte google). Jejich práce mne inspirovala i k závěru, že inflace je o 3-4 % výše, než tvrdí zázračný spotřební koš. A ono toto „záměrné zkreslení“ inflace je celkem logické. Jen těžko lze očekávat, že vláda jakékoliv země dobrovolně svolí k tomu, aby občanům byl počítán skutečný pokles kupní síly jejich peněz během jednoho roku. Vždyť veškeré měny světa jsou dnes založeny pouze a jen na důvěře, vlády ji tedy nebudou záměrně podkopávat. Co by se stalo, kdyby se důvěra v ně zcela vytratila? Alokováním 100 % financí do finančních produktů extrémně riskujeme při nakládáním s vlastním bohatstvím, vlastně najisto tvrdíme, že:

A)     Inflace bude menší než můj výnos na finančních produktech za dané období

B)     Důvěra v peníze bude existovat po celou dobu alokace peněz v daném produktu

Obojí mi přijde obzvláště riskantní tvrdit v době, kdy do ekonomik jsou pumpovány miliardy, které následně budou znehodnocovat stávající měnu (chcete-li peníze) v oběhu, a to mnohem rychleji, než dosud známe a je nám vypočítáváno.

Inflace je tedy nepřítelem pro všechny spořitele. Přítelem pro dlužníky. Přítelem pro dlužníky je z toho důvodu, že dlužník díky inflaci splácí svůj dluh stále méně hodnotnějšími korunami. Využít dluhu tak je zejména vhodné, pokud se vámi očekávaná inflace blíží úroku z úvěru nebo je/bude dokonce větší za dané období splácení dluhu. Tento dluh využijte k nákupu reálných aktiv - tedy takových aktiv, které překonají i ztrátu důvěry v měnu (chcete-li, říkejte peníze) a obecně mají potřebu růst na své ceně právě díky inflaci.

A co hyperinflace? Může nastat? A proč by ne. Podívejte se na Zimbabwe (2008), Rumunsko (2005), Jugoslávii (1994), Bolívii (1987), také si zřejmě mysleli, že je hyperinflace nedožene. Ztráta důvěry v měnu (peníze) provázená hyperinflací by fakticky pohřbila veškeré úspory. Pamatují na to finanční poradci? Raději takový scénář ani nedomýšlejí. Nasazené růžové brýle a uklidňující lež pro ně zůstávají výrazně pohodlnější i ziskovější variantou.

Jako konzultant obchodu a financí bych doporučil i tyto možné scénáře zohlednit včetně inflace samotné ve scénáři "stabilního vývoje".

A v tom bude asi ten rozdíl mezi profesemi…